Česká republika, ale i Československo ve svých nemnoha letech, kdy mu mezinárodní i vnitřní poměry dovolily být suverénním a demokratickým státem, měly jedno velké štěstí. Přestože byly vždy parlamentní demokracií, úřad prezidenta republiky se těšil u občanů země vysoké vážnosti a důvěryhodnosti. Nebylo tomu jen proto, že formální hlava státu sídlila na Pražském hradě a připomínala tak slavné a uctívané české krále. Hlavním důvodem bylo, že úřad prezidenta po celou dobu od roku 1918 až do roku 2023 zastávaly nejvýznamnější osobnosti domácí politické scény. Ještě jednou zdůrazňuji, že jde o demokratickou a suverénní minulost státu. Období německého protektorátu či dobu socialismu ponechme stranou.
Těžké, ale Beneš to měl těžší
Prezidentské období Václava Klause, tedy roky 2003 až 2013, nebylo jednoduché a postavilo jej před řadu původně spíše nečekaných výzev a složitých rozhodnutí. Obtížné úkoly stály před všemi našimi demokratickými prezidenty, ale jen Edvard Beneš musel učinit rozhodnutí, která byla – nutno říci – neskonale těžší než ta Klausova. Zpětně viděno lze konstatovat, že Klaus volil v rámci možného varianty, které se ukázaly buď jako správné, nebo alespoň jako nejméně škodlivé. Bezpečně se tak řadí vedle Tomáše Masaryka, Edvarda Beneše, Václava Havla a Miloše Zemana, v některých aspektech je dokonce převyšuje.
Václav Klaus stejně jako ostatní prezidenti nepocházel z prominentních rodin, což by jej samo o sobě předurčovalo k budoucí veřejné kariéře. V tomto ohledu byl výjimkou pouze Václav Havel, i přesto, že komunistický puč pro něj znamenal střet s tvrdou realitou totality. Budoucí prezidenti si museli svůj vzestup na společenském žebříčku tvrdě zasloužit. Na Hrad dorazil každý z jiného směru. Společnou však měli vysokou inteligenci, učenlivost, pracovitost a schopnost oslovovat a získávat lidi nejen obsahem svých veřejných vystoupení, ale také kouzlem svých osobností. Charisma rozhodně nelze nikomu z nich upřít.
Silné stránky
Klaus našel základ svého chápání světa v obecných zákonitostech definovaných ekonomickou vědou, kterou studoval velmi pečlivě a s velkým entusiasmem. Vysokou úroveň odbornosti, kterou získal především samostudiem moderních ekonomických teorií, dokázal inovativním způsobem využít i při zkoumání podstaty věcí politických a společenských. Byl to pro něj kompas, který jej nikdy nezklamal a který také v této podobě jen obtížně nacházíme u ostatních demokratických prezidentů. Stejně podstatné je, že na Hrad přicházel jako i svými odpůrci nezpochybňovaný lídr ekonomické a politické transformace země po pádu komunismu a jako zakladatel politické strany, jež léta dominovala české politické scéně. Nikdo z ostatních prezidentů v době, kdy se stal „majitelem klíčů“, takovou podporou nedisponoval.
Havlovy navzdory
Prezidentský úřad nebyl Klausovým celoživotním cílem a snem. Nejlépe se cítil v roli ministra financí na začátku devadesátých let. V této pozici měl největší šanci realizovat transformační kroky a také ji dokázal plně využít. O prezidentském angažmá dlouho vůbec neuvažoval a byla to spíše momentální situace, která jej vedla k rozhodnutí se o něj ucházet. Podobně na tom byli i ostatní prezidenti, opět s výjimkou Edvarda Beneše. Ten si dlouhodobě budoval pozici „korunního prince“ a také byl odstupujícím Masarykem do funkce doporučen. To Klausův předchůdce Václav Havel si určitě přál Klause jako prezidenta ze všech možných kandidátů nejméně.
I proto to byl právě Václav Klaus, který na rozdíl od ostatních československých a českých hlav států zdaleka nešel do volby v roce 2003 jako favorit, ale spíše byl považován za outsidera. Měl za sebou „nevýhru“ v parlamentních volbách, seděl v opozičních poslaneckých lavicích, už nikoli jako předseda ODS. Porážkou havlistického OH ve volbách v roce 1992 si nadělal mnoho mocných nepřátel, kteří mu toto v jejich očích ponížení nikdy nezapomněli a byli připraveni využít každé příležitosti k pomstě. Málem se jim to podařilo tzv. Sarajevským atentátem na přelomu let 1997 a 1998, kdy jeho politická budoucnost visela na vlásku. Ti si rozhodně nepřáli Klause na Hradě. Ale okno příležitosti se otevřelo ve chvíli, kdy vládnoucí ČSSD zradila svého demiurga Zemana, který si pak musel na svou chvíli deset let počkat.
Na Hradě se pracuje
Klaus si počínal v každé své roli stejně, ať už šlo o místo subalterního úředníka ve Státní bance, kam byl přijat po faktickém vyhazovu z Ekonomického ústavu ČSAV, a kde zorganizoval pod hlavičkou vědecko-technické společnosti dnes už legendární semináře o nositelích Nobelovy ceny za ekonomii. V pozici prezidenta neúnavně psal články, do cizích zemí nejezdil jen na návštěvy, ale vždy s podnikatelskými delegacemi, státní svátky využíval k zásadním projevům o budoucnosti země, hájil naše národní zájmy na všech fórech. Nezapomenutelným zážitkem byl jeho projev k poslancům Evropského parlamentu, který byl pro europeisticky uvažující většinu naprostým šokem, u něhož doslova fyzicky trpěli. On sám zase trpěl při posuzování tisíců žádostí o milost.
V jeho pojetí dostala denní činnost hradní kanceláře více civilní a velmi konkrétní obsah, i když nijak na úkor svého státotvorného vnímání. Po poněkud umělecky rozevlátém pojetí Havlově to byla velká změna a Klaus se tímto přístupem asi nejvíce podobal Benešově době, kdy na Hradě seděl rovněž velmi pracovitý a svou prací zcela pohlcený Edvard Beneš. Klaus však dokázal zůstat civilní osobou neodtrženou od běžného života v podhradí. To platilo i pro jeho nástupce Miloše Zemana, ten si však k velké Klausově nelibosti prezidentský život hodně ulehčoval.
Sebedestrukce Západu
Ani ve funkci hlavy státu Václav Klaus nic neslevil ze svých pevně zakotvených a konsistentně hlásaných názorů. Zůstal rozhodným zastáncem národního státu, tržní ekonomiky, individuální svobody a parlamentní demokracie. Stejně tak se dál stavěl proti evropské unifikaci, oslabování suverenity členských zemí, zelené ideologii a nárůstu moci Bruselu. Ale zároveň jasně cítil, že jak sám říkal „nejsme na vítězné straně“. Zhoubné ideje multikulturalismu, europeismu, ekologismu, genderismu, homosexualismu a dalších stále více ovládaly celý západní svět s ničivými následky pro celou civilizaci.
Zároveň ale dobře chápal, že výkon prezidentské funkce musí být omezený, že prezident v našem ústavním systému zdaleka není absolutistickým vládcem a musí respektovat politickou realitu. Toto vědomí jej vedlo k nejtěžšímu podpisu, který během deseti let na Hradě učinil. Když selhaly všechny ostatní instituce – vláda, parlament, Ústavní soud –, neměl jinou možnost než připojit svůj podpis pod Lisabonskou smlouvu, i když si byl vědom fatálních důsledků, jaké tento dokument bude mít. Rezignace, kterou mu někteří doporučovali, by byla jen prázdným gestem, a ještě by potěšila všechny jeho odpůrce. Dobře, že to neudělal.
Prezidenti osobnosti
Tomáš Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman. Jména prezidentů, na něž můžeme být hrdí. Některý z nich je nám bližší, některý vzdálenější. Každý z nich ve své době přispěl svým významným dílem k naší státnosti a národní identitě, ať už podílem na jejich tvorbě nebo obranou před útoky ze strany nadnárodních institucí, progresivistických politických směrů či západní civilizaci nepřátelských kultur. V ní sehrál Václav Klaus zásadní roli nejen svého prezidentství, ale zůstává jejím advokátem i nadále.
Blok 1
Klaus a Masaryk
Podobnosti mezi Václavem Klausem a T. G. Masarykem existují především v důrazu na suverenitu národa, demokratické principy a realistický přístup k politice. Klaus sám Masaryka často cituje jako inspiraci a nejvýznamnější osobnost české historie. Nesouhlasí ale s idealizovaným, levicově-humanistickým výkladem Masarykovy politiky, který podle něj ignoruje Masarykovu reálnou stranickost a pragmatismus. Snaží se Masaryka vidět jako realistického státníka a zakladatele suverénního státu, nikoli jako proroka sociální demokracie nebo nepolitické humanity.
Blok 2
Klaus a Beneš
Klaus Beneše opakovaně oceňoval jako velkého státníka a hájil ho proti jednostranné kritice. V projevech zdůrazňoval, že Benešova snaha byla „prosazení a uhájení nezávislosti a svobody Československa“ a že díky němu bylo Československo dvě desetiletí suverénní zemí. Klaus opakovaně říká, že Beneš „nakonec nebyl schopen najít účinnou obranu a podlehl náporu dvou totalit 20. století“. Neviní z toho Beneše osobně, ale mezinárodní situaci a selhání spojenců. Beneš podle Klause udělal maximum v situaci, kdy Československo nemělo reálnou podporu.
Blok 3
Klaus a Havel
Klaus Havla respektoval jako symbol revoluce, ale kritizoval ho jako „reformního komunistu“ nebo „extrémního levičáka“. Jeho nepolitickou politiku považuje za iluzi, která podkopává demokracii. Havlovu „občanskou společnost“ (neziskovky, NGO, think-tanky, celebrity) nepovažuje za doplněk demokracie, ale za její náhražku. Prosazují podle něj korporativismus nebo nové ideologie na úkor volného trhu a parlamentu. Havel chtěl namísto rozhodování občanů ve volbách diktát „nezávislých expertů“ a aktivistů.
Blok 4
Klaus a Zeman
Klaus Zemana respektuje jako výraznou osobnost, ale kritizuje ho v mnoha bodech. Oba ekonomové, ale na zcela odlišných pozicích. Klaus liberální ekonom, obhájce trhu a vyrovnaného rozpočtu. Zeman je podle něj keynesiánec, který chybně věří státním intervencím do ekonomiky. Oba kritizují přílišnou integraci EU, brání suverenitu ČR a prosazují „Evropu národních států“. Sdílejí také pragmatický přístup k Rusku a Číně a skeptický postoj k progresivistickým západním ideologiím.
Autor: JUDr.Václav Musílek, právník a publicista
Česká párty
pro časopis TO
Václav Klaus prezident: Obrana západní civilizace
