Spojené státy evropské? Nebezpečný omyl

Spojené státy evropské? Nebezpečný omyl

Naše dějiny jsou permanentním střetem s různými formami evropských „superstátů“, které českou suverenitu buď dusily, nebo přímo likvidovaly. Reálně lze o moderních pokusech o evropský superstát hovořit až od „zrození moderní doby“ po napoleonských válkách, jak to ve svém díle popisuje britský historik Paul Johnson. Předchozí říše stály na feudálních vazbách, zemědělském hospodářství a středověkých formách správy věcí veřejných. Svět teprve čekal na osvícenství, osvobození individua, Adama Smithe a kapitalismus. I pokus Jiřího z Poděbrad o mírovou unii křesťanských států byl spojenectvím suverénních monarchií, nikoli rozpuštěním jejich státnosti.

Podívejme na konkrétní historické příklady, které ukazují, kam vždy vedly projekty „Spojených států evropských“. A to se snahou nespadnout do tenat prázdného historizování a soustředit se v prvé řadě na jejich politické konsekvence.

Habsburská monarchie
Prvním skutečně moderním pokusem o středoevropský superstát byla habsburská monarchie, po rakousko-uherském vyrovnání (1867) přejmenovaná na „Rakousko-Uhersko“. Češi ji však brzy překřtili na „žalář národů“. Rodící se česká politická reprezentace dlouho věřila v reformovatelnost monarchie a vystupovala vstřícně. Klíčovou postavou byl František Palacký s ideou austroslavismu – vizí federalizovaného Rakouska, v němž by Slované (včetně Čechů) měli rovnoprávné postavení.

Tento koncept však nenašel odezvu ani ve Vídni, ani u mladší generace českých politiků. Podobně federalistickou myšlenku sdílel radikálnější kritik vídeňského centralismu Karel Havlíček Borovský. Jeho internace v Brixenu a předčasná smrt byly pro národ těžkou ztrátou. Oba přesto položili základy české liberální a demokratické tradice, na niž později navázal Tomáš Garrigue Masaryk. Jak mizely naděje na plnoprávné postavení českých zemí – průmyslové páteře celé monarchie –, přecházela česká politika od „pasivní rezistence“ k požadavku národní suverenity a nakonec k vlastní státnosti.

Příznivé mezinárodní podmínky, Masarykova neúnavná diplomacie za Velké války a zralost domácí reprezentace v čele s dr. Aloisem Rašínem vedly k vzniku Československa v říjnu 1918. První republika se stala unikátní demokratickou oázou uprostřed slovy profesora Václava Pavlíčka „autoritářských, diktátorských a posléze fašistických režimů.“ Rakousko-Uhersko se rozpadlo pod tlakem národního probuzení a porážky ve válce. Superstát padl – a s ním i iluze o „reformovatelné“ nadnárodní říši.

Pod hákovým křížem
Idea hospodářské a politické integrace Evropy je jednoznačnou a jasně rozpoznatelnou duší nacistické a fašistické ideologie, včetně odmítání národního státu jako životaschopné politické a ekonomické jednotky. Jak ve své knize „Znečištěný pramen“ dokazuje britský historik, analytik a spisovatel John Laughland, fašisté tvrdili, „že koncepce národní suverenity je prostě zastaralá. Tento názor energicky prosazují i dnešní proevropané“. Němečtí nacisté ve jménu nové sjednocené Evropy strhávali hranice – nejdříve ty československé v Sudetech, pak mnohé další. Podobnost se Schengenským prostorem je jen zdánlivě náhodná.

Stejně jako v dnešní EU se v materiálech nacistů o budoucí Evropě donekonečna opakují fráze o suverenitě členských států. Stejně jako dnes však jde o klam a pokrytectví. Cílem nacistické válečné mašinérie byla „Nová Evropa“, politicky organizovaná v evropské konfederaci, v níž „je jediným požadavkem, aby byly členské státy poctivě loajální vůči Evropě, jíž jsou členy“. Podobně jako mnozí moderní Evropané nacisté sázeli na regionalismus, který ve svém důsledku ponechává státy jako vyprázdněné skořápky.

Stát Čechů a Slováků byl první v cestě během německého pochodu k „Nové Evropě“, byl první překážkou na cestě k tehdejším představám o Spojených státech evropských. Byl to nerovný střet mladého státu s touhou po nadřízeném evropanství a můžeme mluvit o štěstí a prozíravosti prezidenta Beneše, že neskončil fatálně. Nemůžeme tvrdit, že dnešní euronadšenci jsou stejně jako fašisté rasističtí a utlačovatelští. Ale těch podobností s plány mocných v Třetí říši je mnoho. Zkrátka – „Znečištěný pramen“.

Spojené státy východoevropské
Po válce přišel sovětský model – de facto evropský superstát v podobě komunistického bloku, RVHP a Varšavské smlouvy. Československo a další země osvobozené Rudou armádou se staly satelity Moskvy. V jejich vztazích dominovala doktrína omezené suverenity socialistických zemí, která je stavěla do naprostého područí sovětské moci. Ta ji však uskutečňovala prostřednictvím Moskvou dosazených domácích kádrů, které většinou ochotně a ve vlastním zájmu instalovaly sovětský totalitní model. Pokud pak plnily její zadání a nijak zásadně se nestavěly do viditelné opozice, uplatňovala Moskva svou moc spíše zprostředkovaně.

Touha takto porobených národů zejména střední Evropy po větší míře svobody spolu s nefunkčním hospodářstvím a nízkou životní úrovní ve srovnání se Západem za železnou oponou vedly ke krizím, které sovětští vůdci neuměli vyřešit jinak než vojenskou silou. Zásahy v Maďarsku 1956, Československu 1968 a zprostředkované v Polsku 1981 vedly zároveň k oslabování komunistického superstátu a k deziluzi i těch, kteří lákavé myšlence rovnostářské společnosti „každému podle jeho potřeb“ původně podlehli.

Spojené státy východoevropské se zhroutily jako domeček z karet jako další důkaz politického avanturismu, neúcty k jednotlivci jako základnímu stavebnímu kameni společnosti a ekonomického kolapsu v důsledku popření tržních mechanismů. Jeho ideologie si nárokovala právo formovat nového člověka, stachanovce upřednostňujícího pracovní kolektiv jako tmel společnosti. Nicméně sahat na rodinu a bourat lidskou přirozenost například v sexuální oblasti se ani ona neodvážila.

Sen nepoučitelných
Prezident Petr Pavel v dubnu 2026 na debatě v Litomyšli otevřeně prohlásil, že vznik „Spojených států evropských“ je podle něj „téměř nevyhnutelný“ a představuje „pravděpodobně jediné řešení pro Evropu, pokud chce zůstat relevantní na světové mapě“. Tento názor sdílejí i další představitelé české politické scény, kteří vidí v hlubší federalizaci EU cestu k síle tváří v tvář globálním velmocím. Politická zkušenost nám napovídá, že jde o nebezpečný omyl, který ignoruje tvrdé historické lekce.

V dnešní EU se snoubí všechna negativa, která způsobila pády novodobých evropských superstátů. Již tak vysoká míra centralizace rozhodování by se formalizováním EU jako státu zvýšila, samozřejmě na úkor členských zemí. Současná EU v tomto ohledu i tak pokročila v neúměrně daleko. Vznikem Spojených států evropských by bylo dokonáno. Popření více než tisíciletého politického vývoje Evropy by nemělo mírový potenciál, jak se nám snaží propagátoři konečného řešení evropské otázky tvrdit, ale naopak by se stalo zdrojem napětí, konfliktů a sporů. Národní státy by se definitivně změnily v prázdné formální slupky, národy by byly vytrženy ze svého politického života, zbaveny demokratických mechanismů, své identity, historie a kultury. To vše by nahradilo povinné evropanství.

Evropskou civilizaci by nečekal vzestup na „světové mapě“, ale rozklad v důsledku definitivní ztráty hodnot, které stály za jejím obrovským vzestupem a bohatstvím – tedy lásky k vlasti, národní hrdosti, soudržnosti, individuální politické a ekonomické svobody. Česká státnost není překážkou pokroku, ale jeho zárukou. Naši předkové ji nevybojovali proto, abychom ji dobrovolně odevzdali v Bruselu. Suverénní národní stát zůstává – stejně jako v minulosti – nejlepší ochranou demokracie, prosperity a identity. Opakovat chyby Rakouska-Uherska, Třetí říše i sovětského impéria by znamenalo zahodit odkaz legionářů, RAF pilotů, Rašína i Masaryka. Dá se tomu říkat i vlastizrada.

Václav Musílek
právník a publicista
Česká párty (The Czech Party)
psáno pro časopis TO
ceskaparty.cz