Dvacet dva let po našem vstupu do Evropské unie 1. května 2004 se nabízí otázka: Byl to triumfální návrat do „evropské rodiny“, nebo začátek cesty, která nás postupně připravuje o suverenitu, konkurenceschopnost a identitu? Tehdy jsme vstupovali s nadějí na volný trh, investice a bezpečnost. Dnes vidíme unijní orgány, které salámovou metodou – nebo v krizích jako covid a migrace – hromadí kompetence, prosazují zelenou agendu devastující průmysl a tolerují masovou migraci, která mění demografickou tvář Západu. Stejně jako naši domácí kritikové Trumpa opsali bludný kruh od komunistického antiamerikanismu, tak i bruselští federalisté opakují chyby minulosti: místo spolupráce suverénních národů budují supranacionální superstrát, který nenávidí národní státy a cenzuruje kritiku.
Sebevražedná agenda Green Dealu:
Nejviditelnějším a nejnebezpečnějším nástrojem tohoto supranacionálního experimentu je Evropský zelený úděl (European Green Deal). Jeho demiurgové nám jej prezentují jako cestu ke „klimatické neutralitě“ do roku 2050 a ke „konkurenceschopné zelené ekonomice.“ V praxi však jde o hlavní motor deindustrializace Evropy a zdražování života pro obyčejné lidi. V roce 2026 už nelze popírat fakta. Ceny elektřiny pro průmysl v EU zůstávají výrazně vyšší než v konkurenčních regionech – v průměru dvakrát vyšší než v USA a o více než 50 % vyšší než v Číně. Systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS) tlačí cenu uhlíku na úrovně kolem 65–80 EUR za tunu CO₂ (s výkyvy až přes 90 EUR), což se promítá do všech odvětví: od oceláren, chemického průmyslu a skláren přes automobilový sektor až po domácnosti, které dostanou další těžkou ránu připravovanou ETS 2 pro topení a dopravu.
Důsledky jsou tragické a měřitelné:
• Deindustrializace: Energeticky náročné podniky utíkají nebo omezují výrobu. Německé BASF, ThyssenKrupp, Speira nebo Volkswagen přesouvají kapacity do zemí s levnější energií, jako jsou USA (i díky Inflation Reduction Act) nebo asijské státy. Evropa ztratila stovky tisíc pracovních míst v manufacturingu – v automotive se hovoří až o půl milionu ohrožených míst. Česko, jako silně průmyslovou zemi navázanou na německou ekonomiku to bolí dvojnásob: naše automobilky a dodavatelé čelí tlaku na elektromobilitu, zatímco reálná poptávka po drahých e-autech stagnuje.
• Závislost na EU obchodu: Česká republika je extrémně exportně orientovaná ekonomika – exporty tvoří přes 57 % HDP a do zemí EU směřuje 79–81 % všech českých vývozů (v roce 2024 přes 80 %, s Německem jako hlavním partnerem kolem 30–32 %). Tato závislost nás činí zranitelnými vůči bruselským regulacím, které ničí konkurenceschopnost našeho největšího odbytiště.
• Carbon leakage: Brusel sám přiznává riziko „úniku uhlíku“ – výroba se přesouvá do zemí bez podobných regulací (Čína, Indie), kde emise často rostou. CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism), který má dovoz zdražit uhlíkovou daní, je spíš ochranná clona pro unijní firmy než řešení. Ve skutečnosti funguje jako nová překážka obchodu a trestá i naše exportéry.
• Ztráta konkurenceschopnosti: Evropa zaostává v patentech, AI, robotizaci i kosmickém výzkumu. Zatímco Čína tančí s roboty a USA těží z levného plynu a jaderné energetiky, my si „zachraňujeme klima“ uzavíráním uhelných elektráren a dotováním nespolehlivých obnovitelných zdrojů. Výsledek? Vyšší inflace, nižší růst a závislost na dovozu technologií i surovin.
Green Deal není o životním prostředí – je to ideologický projekt, který obětuje reálnou ekonomiku na oltář abstraktních cílů. Brusel slibuje „zelený růst“, ale dodává jen zelené dotace pro vyvolené firmy, ESG reportingovou džungli a regulace, které chrání velké hráče před inovativní konkurencí. Pro střední Evropu, která neměla západní blahobyt na dluh, to znamená ztrátu jediné výhody – levné a spolehlivé energie, která kdysi umožnila náš průmyslový vzestup po roce 1989.
Podívejme se proto na budoucnost a zkusme načrtnout možné scénáře vývoje Evropské unie a také to, jak na ně může reagovat Česká republika.
Scénáře vývoje
Scénář 1
Pokračování v současném kurzu – cesta k bezvýznamnosti
Brusel pokračuje v utužování regulací, Green Dealu a progresivistické agendy. Emise se snižují na papíře, ale průmysl utíká do Asie nebo Ameriky, kde energie není tak drahá a regulace tak dusivé. Životní úroveň v západní Evropě v lepším případě stagnuje, konkurenceschopnost vůči USA a Číně se propadá, podíl na světovém obchodu a tvorbě bohatství soustavně klesá. Cenzura konzervativních názorů se zesiluje pod záminkou boje proti „dezinformacím“. Výsledek? EU se stává irelevantním aktérem v globální soutěži – ekonomicky slabým, sociálně rozvráceným migrací a vojensky závislým na NATO, tedy na Trumpově Americe. Jeho současné úvahy o stažení USA z NATO kvůli nepřidání se spojenců k válce s Iránem musejí nahánět evropským lídrům hrůzu. Takový krok byl nebyl pro zbytek aliance jen „zkouškou“, jak tvrdí jeden původně komunistický generál ve výslužbě, v současnosti z dopuštění části lidu prezident republiky, ale odhalením bezbrannosti celé namyšlené EU.
Scénář 2
Kosmetické změny pod tlakem krize
Rostoucí nespokojenost občanů, která se už zčásti projevila posílením národně konzervativních sil ve volbách 2024, donutí mainstreamové elity k drobným ústupkům – mírnému oslabení některých regulací, rétorickému přizpůsobení Green Dealu. Stejní politici typu Macrona či Merze to však provedou tak, aby si zachovali moc. Výsledky? Minimální. Green Deal zůstane, migrace se zpomalí jen částečně, cenzura přetrvá. Ekonomická a sociální krize se prohloubí, ale unie se nerozpadne – jen se stane ještě neefektivnější.
Scénář 3
Zásadní změna na úrovni Bruselu po volbách
Příští evropské volby přinesou většinu národně konzervativním silám jako jsou ECR, Patriots for Europe a další. Ty uskuteční razantní reformy, jako je návrat kompetencí národním státům, odstoupení od nesmyslných klimatických cílů, omezení migrace, konec cenzury. Tento scénář je však méně pravděpodobný kvůli nízké účasti voličů a fragmentaci pravice. Pokud by se to podařilo, EU by se mohla přeměnit na volnější konfederaci suverénních států – bližší původní myšlence společného trhu než federálnímu snu.
Scénář 4
Zásadní změny v klíčových státech, v Německu a Francii
V Německu AfD nebo podobné síly získají vládní vliv, ve Francii ovládne Národní sdružení prezidentský úřad, ať už to bude „distancovaná“ Marine Le Pen nebo některý její nástupce. Kompetence se rychle vrátí na národní úroveň, Evropská komise se radikálně zmenší, Green Deal se zruší nebo výrazně oslabí. Tento scénář se v delší perspektivě jeví jako nejrealističtější cesta k reformě či spíše zásadní transformaci evropské politiky. Rizikem je tradiční rivalita mezi Francií a Německem, která se projevuje až nevraživostí právě francouzského Národního sdružení vůči německé AfD. Ta by mohla reformy zablokovat. Pro střední Evropu by však tento scénář byl signál – možnost připojit se k „Evropě národů“.
Scénář 5
Katastrofický rozpad kvůli migraci a krizi
Nastane ekonomická recese spojená s občanskou válkou mezi původními Evropany a rostoucími muslimskými komunitami prosazujícími šaría. Rozšíří se no-go zóny, teror bude na denním pořádku, kriminalita se vymkne státní moci. Západní Evropa se rozpadne, nová „železná opona“ oddělí V4 a podobné státy s nízkou migrací od chaotického Západu. Scénář, který je bohužel reálnější, než se zdá – migrace pokračuje, integrace selhává, demografické trendy jsou neúprosné. V takovém případě by přežití vyžadovalo rychlou reakci.
Jak má postupovat Česká republika?
Naše pozice je specifická: po komunismu jsme neměli blahobyt na dluh, snažili jsme se budovat tržní ekonomiku, ale bruselské a bidenovské vlivy zejména v nedávné Fialově éře jsou pro nás stále velkou komplikací.
Scénář A
Czexit. Nereálný vzhledem k politickým silám. Klíčové strany jej neprosazují. Mají pro to své důvody. Riziko poklesu životní úrovně by rychle zvrátilo podporu. Obchod s EU je pro nás klíčový – kolem 80 % exportů směřuje do unie, hlavně do Německa, takže solitérní Czexit by byl ekonomickou sebevraždou. Podobně jako Brexit, který UK stál podle odhadů 6–8 % HDP kvůli narušení trade a investic. EU by se pomstila protekcionistickými kroky, tedy cly, regulacemi a stejně by nás donutila dodržovat „jejich“ standardy. Veřejnost by rychle zatoužila po návratu.
Scénář B
Blokování uvnitř (Orbánův styl). Žádoucí. Vláda s větší nechutí k unii by vetovala škodlivé návrhy, chránila národní zájmy. Naše váha je malá, sankce by přišly, ale mohlo by to přispět k tlaku na reformy dle unijních scénářů 3 a 4. Lepší než poslušnost. Kocháme se nadějí, že současná vláda má na něco takového našlápnuto. Snad.
Scénář C
Odchod ve skupině (V4+). Nejrealističtější a nejméně republiku poškozující scénář. Společný odchod nebo tvrdé vyjednávání o „Evropě národů“ by nám dalo úplně jinou vyjednávací sílu. V případě scénáře EU 5 je naprosto nezbytný. Nová železná opona by chránila náš prostor bez masové migrace. Zatím není na pořadu dne, ale v delší perspektivě pravděpodobný, zvlášť pokud Polsko a Maďarsko zaujmou negativnější postoj k možnosti EU reformovat, pak ani nemusí tak úplně záviset na tom, kdo tam zrovna vládne.
Naděje v suverenitě
Výročí vstupu do EU by nemělo být oslavou federalismu, ale příležitostí k reflexi. Unie nám přinesla obchod a investice, ale za cenu ztráty kontroly nad hranicemi, energií a kulturou. Green Deal, ale nejen ten, je symbolem toho, jak ideologie převážila nad zdravým rozumem a národními zájmy – s reálnými čísly ztracených pracovních míst, uzavřených továren a rostoucích cen energií. Naše budoucnost není v poslušném Bruselu, ale v obraně národního státu jako základu demokracie a prosperity. Stejně jako Trump vrací Ameriku k realismu, musíme i my prosazovat „Česko na prvním místě“ – ať už uvnitř reformované unie, nebo v novém uspořádání střední Evropy. Pokud se elity nepoučí, bludný kruh se uzavře: od komunistické totality přes progresivistický supranacionalismus k chaosu. Není možné čekat.
Václav Musílek
Česká párty (The Czech Party)
Od vstupu do EU k jejímu rozkladu
