Zelený alarmismus má hluboké společenské důsledky. Vytváří kulturu strachu a viny, která oslabuje racionální debatu a posiluje konformitu. Funguje jako sekulární náboženství s jasnou strukturou: pád je představován průmyslovou civilizací; vinu nese člověk jako narušitel. Vykoupením pak je zelená transformace, bez níž nutně následuje apokalypsa. Bohatí si mohou dovolit morální pózování a virtuální signalizaci, zatímco náklady – vyšší ceny energií, deindustrializace, omezení rozvoje – dopadají na střední třídu, a především na chudé v rozvojových zemích.
Rozdělení bohatství se prohlubuje. Vzniká nová vrstva „zelených“ rentierů – firem na dotacích, konzultantů, NGO, certifikačních agentur a politiků – kteří ze strachu a regulací systematicky profitují. Nejsilnější klimatický alarmismus přichází od velmi bohatých lidí a institucí, kteří sami mají vysokou uhlíkovou stopu tím, že používají soukromá letadla, jachty a mají obrovské majetky a zároveň na zelených politikách, dotacích a ESG investicích vydělávají nebo získávají „morální“ a politický kapitál.
Páchnoucí německé kořeny
Evropský a světový ekologismus má své nejhlubší kořeny v německé tradici. Už Alexander von Humboldt položil základy holistického pohledu na přírodu a Ernst Haeckel v 19. století vytvořil samotný termín „Ökologie“. Tyto myšlenky se brzy propojily s romantismem, antiurbanismem, kultem domova a lidovým hnutím. Příroda se stala nejen objektem ochrany, ale i zdrojem národní identity a mystického řádu. Peter Staudenmaier v eseji „Fašistická ideologie: Zelené křídlo nacistické strany a jeho historičtí předchůdci“ podrobně dokumentuje, že ekologické myšlenky nebyly v třetí říši okrajové. „Zelené křídlo“ NSDAP – včetně osobností jako Walther Darré (ministr zemědělství a propagátor hesla „Krev a půda“) – prosazovalo ochranu lesů, zvířat, organické zemědělství a „zdravou“ krajinu. Nacisté přijímali pokročilá ekologická opatření a romantizovali venkov proti „zkorumpované“ industriální moderně. Staudenmaier ukazuje kontinuitu mezi předchozími lidovými a romantickými proudy a nacistickou politikou.
Po válce se část těchto idejí transformovala. Německá Strana zelených (Die Grünen) vznikla z protestních hnutí 70. a 80. let a spojila ekologickou rétoriku s radikálně levicovou kritikou kapitalismu, antiamerikanismem a požadavky na zásadní přestavbu společnosti. Z původně nacionalisticko-romantických a později totalitních kořenů se stala ideologie, která dnes dominuje evropské politice a prezentuje se jako univerzální morální imperativ. Tato linie není náhodná. Ekologismus vždy inklinoval k antihumanismu: člověk je vnímán jako narušitel přirozeného řádu, nikoli jako jeho tvůrce a zlepšovatel. Ať už v nacistické, nebo později levicové podobě, směřoval k omezení lidské svobody a k řízení společnosti shora ve jménu vyššího principu – rasy, přírody nebo „planety“.
EU jako hnízdo zelené ideologie
Pokud mají zelené ideologie historické kořeny v Německu, pak jejich současné politické a finanční centrum leží v Bruselu. Evropská unie se stala hlavním ideologickým a finančním hnízdem klimatického alarmismu. European Green Deal, balíček Fit for 55, taxonomie udržitelných aktivit, uhlíkové clo (CBAM), zákazy spalovacích motorů, povinné renovace budov a desítky dalších regulací představují nejambicióznější a zároveň nejnákladnější pokus o přestavbu celé ekonomiky ve jménu klimatu. EU nejen vytváří pravidla pro 27 členských států, ale aktivně exportuje svou agendu navenek prostřednictvím obchodní politiky, rozvojové pomoci a diplomacie.
Bruselské instituce – Evropská komise, Evropský parlament i řada agentur – fungují jako motor permanentní mobilizace. Finanční toky jsou obrovské: stovky miliard eur z unijního rozpočtu, NextGenerationEU, Inovačního fondu, Modernizačního fondu a dalších nástrojů směřují do „zelené transformace“. K tomu se přidávají národní dotace vynucené unijními cíli. V současnosti sice sílí kritika evropského přístupu jako ekonomicky neudržitelného a politicky sebedestruktivního, zatím však přiměla vládnoucí progresivistickou většinu jenom ke kosmetickým změnám.
Vysoké ceny energií, deindustrializace a ztráta konkurenceschopnosti vůči USA, Číně a Asii jsou přímým důsledkem ideologicky motivovaných politik, které ignorují klasickou analýzu nákladů a výnosů. Zastánci eurofederalismu vidí v environmentalismu prostředek další centralizace moci unie na úkor národních států. EU tak spojuje ideologický zápal, s kořeny v německé zelené tradici, s byrokratickou mocí a obrovskými finančními zdroji. Stává se laboratoří i vývozcem zelené ideologie, která omezuje suverenitu členských států a přenáší náklady na občany a firmy.
Klimaticko-průmyslový komplex
Klimatický alarmismus je do značné míry náboženstvím bohatých. Lidé, kteří nemusí řešit denní obživu, si mohou dovolit virtuální signalizaci a předvádět se jako zachránci světa. Bill Gates, Michael Bloomberg, Tom Steyer, Jeff Bezos, Al Gore, Leonardo DiCaprio, John Doerr a další miliardáři a celebrity aktivně propagují katastrofické scénáře, financují kampaně a požadují drastická opatření. Paul Mills v textu „Falešné náboženství klimatického alarmismu“ jej přirovnává k sekulárnímu náboženství se strukturou stvoření–pád–vykoupení–soud–nebe. Mills netvrdí, že klimatická změna neexistuje, ale že apokalyptická verze (alarmismus) je falešná, škodlivá a idolatrická (uctívání přírody). Slavný kanadský psycholog Jordan Peterson dokonce dovozuje, že „Matka příroda nám jde zarputile po krku, proto chráníme své děti, stavíme města a dopravní infrastrukturu, pěstujeme jídlo a vyrábíme elektřinu.“ Michael Shellenberger v knize „Apokalypsa nikdy“ ukazuje, jak alarmismus škodí skutečné ochraně životního prostředí a odvádí pozornost od praktických řešení.
Motivací miliardářů je směsice morálního kapitálu, politického vlivu a velmi konkrétního byznysu. Bjørn Lomborg už v roce 2009 demaskoval tento klimaticko-průmyslový komplex jako mocnou lobby, která „tlačí daňové poplatníky, aby sypali peníze těm, kdo na tom vydělají.“ Firmy lobbují za politiky, které jim otevírají nové trhy, jako jsou obnovitelné zdroje, obchod s emisemi, „zelené“ technologie a zároveň zvyšují náklady konkurenci, zejména fosilní energetice. Vestas, Generation Investment Management Al Gorea, velké energetické společnosti a další hráči na tom systematicky vydělávají.
Za vším hledej peníze
V pozdějších textech Lomborg uvádí, že vlády světa již vynaložily nejméně 16 bilionů dolarů na „krmení průmyslového komplexu klimatických změn“. To vše se zanedbatelným klimatickým efektem. Chudé země na tom tratí nejvíce. Potřebují levnou a spolehlivou energii k vymanění se z chudoby. Zelené politiky jim tuto energii zdražují nebo omezují. Klimatická panika stojí biliony, poškozuje chudé a selhává při řešení skutečných problémů. Opatření postihují především chudší země a omezují prosperitu, která je nejlepší ochranou životního prostředí.
Financování klimatického hnutí je silně koncentrované. Bezos Earth Fund (10 miliard USD), Bloomberg Philanthropies, Gates Foundation, Rockefellerovy nadace, Open Society Foundations, Children’s Investment Fund Foundation, Hewlett a Packard Foundation a další dodávají stovky milionů až miliardy organizacím, kampaním a think-tankům. K tomu přistupují vládní a unijní fondy. Mediální obraz se pečlivě buduje: alarmistické zprávy se šíří, skeptické hlasy jsou marginalizovány nebo nálepkovány.
Běžnou praxí je tzv. Greenwashing. Ropné firmy se přejmenovávají na „Beyond Petroleum“, módní značky nabízejí „udržitelné“ kolekce tvořící zlomek produkce, letecké společnosti prodávají „uhlíkově neutrální“ lety díky problematickým offsetům. Environmentální, sociální a governance kritéria se stala obrovským trhem pro fondy, ratingové agentury a konzultanty. ESG často upřednostňuje ideologii před výnosy, vytváří prostor pro „zelené“ marketingové produkty a umožňuje firmám získávat levnější kapitál nebo politické výhody, aniž by nutně snižovaly emise. John Stossel a další kritici hovoří o „zeleném průmyslovém komplexu“ jako o síti NGO, firem, konzultantů a politiků, kteří ze strachu a regulací profitují. Vítězslav Kremlík v knize „Obchodníci se strachem“ detailně ukazuje, jak se vyrábějí apokalyptické zprávy pomocí statistických triků, selektivních dat a mediální manipulace.
Stádnost vědců
Věda by měla být skeptická a otevřená boření mýtů. V klimatologii, pokud ji vůbec můžeme za vědu považovat, se však prosadily silné institucionální stimuly, tzv. peer pressure a jednostranné financování. Granty se snáze získávají na projekty, které předpokládají antropogenní krizi a hledají negativní dopady. Kariéra, publikace, citace a prestiž jsou vázány na konformitu. Clintel Foundation v analýze AR6 (The Frozen Climate Views of the IPCC) dokumentuje státní efekt: IPCC tenduje k výběru autorů, kteří souhlasí s předchozími závěry, ignoruje pozitivní trendy jako je pokles normalizovaných škod z katastrof nebo více než 95% pokles úmrtnosti na extrémní počasí od roku 1920 a zdůrazňuje nepravděpodobné nejhorší scénáře (SSP5-8.5). „IPCC je obrovsky jednostranný ve prospěch ‚špatných zpráv‘ a proti ‚dobrým zprávám‘,“ konstatuje Clintel.
Skepticky nebo méně alarmisticky orientovaní vědci, jako například Roger Pielke Jr., John Christy či Richard Lindzen jsou systematicky vylučováni nebo jejich práce je ignorována. Pielke Jr. je podle Clintelu v IPCC prostředí „Voldemort“ – jméno, které se nemá vyslovovat. Václav Klaus, nový prezident Clintelu, označil IPCC za „skupinu politizovaných vědců s jednostrannými názory a jednostranným zadáním“ a navrhl vznik konkurenčního panelu, který by zrušil dosavadní faktický monopol IPCC.
A. W. Montford v knize „Hokejková iluze“ detailně rekonstruoval spor o hokejkový graf Michaela Manna. Ukázal statistické chyby, jako je metoda generující hokejkové tvary i z náhodného šumu, závislost na problematických proxy datech a systematický odpor vůči nezávislé kontrole dat a metod. Climategate (2009) pak odhalil e-maily ukazující snahy ovlivňovat recenze, skrývat „problematická“ data a bránit se transparentnosti. Montford to interpretuje jako důkaz hlubší korupce vědeckých standardů – netransparentnosti, stádního myšlení a ochoty bránit prestižní výsledky za každou cenu. Selhání není jen metodologické. Je systémové. Jednostranné financování, kariérní stimuly a sociální tlak vytvářejí prostředí, ve kterém se alarmismus stává nejen vědeckým, ale i kariérním a finančním optimem.
Dopady na společnost
Shellenberger, Lomborg, Klaus a celá řada dalších shodně upozorňují, že skutečná prosperita a technologický pokrok jsou nejlepší cestou k ochraně životního prostředí i k adaptaci. Omezování fosilních paliv a „zelený“ rozvoj v rozvojových zemích brání růstu, který je nejdůležitější pro odolnost vůči jakýmkoli klimatickým dopadům. Růst a bohatství zachraňují více životů než škrty emisí. Alarmismus naopak vede k úzkosti, depresím a beznaději zejména u adolescentů. Odvádí pozornost od skutečných priorit, odvádí zdroje od efektivních řešení a posiluje moc těch, kdo paniku pěstují.
Sociální psychologie alarmismu spočívá ve strachu, vině, konformitě a vylučování „popíračů“. Svoboda myšlení i jednání se zužuje. Nejde primárně o klima, ale o ideologii, která ve jménu planety omezuje lidskou svobodu, poškozuje chudé a přerozděluje moc i peníze směrem k těm, kdo alarmismus pěstují a z něj žijí. Dokud bude klimatická debata vedena strachem a morálním nátlakem, nikoli racionálním poměřováním nákladů, přínosů a skutečných priorit, zůstane nástrojem moci, nikoli řešením problému.
Václav Musílek
Autor je právník a publicista
pro mesíčník TO
Klimaalarmismus jako náboženství bohatých
