Vláda se po delším váhání rozhodla zrušit koncesionářské poplatky – tedy mediální daň, kterou museli platit všichni majitelé televizí a rozhlasových přijímačů bez ohledu na to, zda Českou televizi a Český rozhlas sledují či nikoliv. Zároveň však přislíbila těmto institucím miliardy korun přímo ze státního rozpočtu. Otázka zní: Jaký bude skutečný výsledek tohoto kompromisu?
První krok je bezesporu správný. Je férové, že lidé, kteří o služby veřejnoprávních médií nestojí, už nebudou nuceni je financovat přímo ze své kapsy. Princip „kdo nečerpá, neplatí“ je v tržní ekonomice samozřejmostí a jeho prosazení v oblasti médií je dlouho očekávaným aktem spravedlnosti.
Bohužel tím problém zdaleka nekončí. Naopak. Financování z rozpočtu znamená, že peníze na provoz ČT a ČRo budou i nadále pocházet z daní všech občanů – jen nepřímo a méně transparentně. A co je horší: žádná změna financování sama o sobě nezaručuje změnu obsahu.
Selhání koncepce „veřejné služby“
Celá myšlenka veřejnoprávních médií vycházela z ušlechtilého záměru – poskytovat objektivní, vyvážené a všem dostupné informace, které komerční média z důvodu tlaku na sledovanost nedokážou zajistit. V praxi se však tato koncepce v Česku (i v mnoha jiných evropských zemích) proměnila v něco zcela jiného.
Česká televize a Český rozhlas se dlouhodobě pohybují v úzkém ideologickém koridoru západního levicově-progresivistického mainstreamu. Tento světonázor dominuje v redakcích, dramaturgii i výběru hostů. Výsledkem je systematické upřednostňování určitých témat (genderová agenda, klimatický alarmismus, migrace, kritika národní suverenity) a bagatelizování nebo přímo dehonestování opačných názorů. Každý, kdo sleduje večerní zprávy nebo pořady typu „168 hodin“, „Reportéři ČT“ či „Dvacet minut“ ví, o čem je řeč.
Toto není služba veřejnosti. Je to služba jedné ideologické bublině, která se navíc cítí morálně nadřazená.
„Politické ovládnutí“? Už dávno k němu došlo
Když ředitelé ČT a ČRo mluví o zrušení poplatků jako o „ohrožení nezávislosti“ a „pokusu o politické ovládnutí“, je to vrchol pokrytectví. Obě instituce jsou politicky ovládané už dlouho – jen ne těmi, kteří by je chtěli vrátit k pluralitě a vyváženosti. Jsou ovládány propojenou sítí lidí s jasně definovaným světonázorem, kteří se vzájemně kryjí, obsazují klíčové pozice a považují jakoukoli kritiku za útok na „svobodu slova“ a „demokracii“.
Změna způsobu financování na ně bude mít jen omezený vliv. Dokud zůstane personální obsazení, redakční linie a celková kultura médií stejná, změní se jen zdroj peněz – nikoli obsah.
Duální systém je přežitek
Myšlenka „duálního systému“ – vedle komerčních soukromých médií i silná veřejnoprávní – měla smysl v 90. letech, kdy byl mediální prostor omezený a televize s několika kanály byla hlavním zdrojem informací. V roce 2026 je tato koncepce anachronismem. Existuje internet, stovky kanálů, podcasty, YouTube, sociální sítě a alternativní platformy. Nabídka je nepřeberná.
V takovém prostředí ztrácí smysl nucené financování dvou obřích institucí, které se chovají jako ideologické monopoly s pocitem nedotknutelnosti.
Co dál? Radikálnější řešení
Zrušení poplatků je dobrý začátek, ale nestačí. Je třeba otevřeně říci, že koncepce veřejnoprávnosti v současné podobě selhala.
Dokud se neprovedou hlubší systémové změny, zůstanou Česká televize a Český rozhlas i při financování ze státního rozpočtu tím, čím jsou dnes: nástrojem kulturní a ideologické hegemonie jedné skupiny na úkor většiny společnosti.
Čas na kosmetické úpravy skončil. Potřebujeme odvahu k radikální modernizaci mediálního prostoru 21. století.
JUDr. Václav Musílek
Česká párty (The Czech Party)